Z ateliéru

Josef Novický má rád, když se jeho obrazy líbí, když lidi osloví a otevřou cestu ke krajině, lidské duši, barevné básni světa. Znovu a znovu jej okouzluje možnost přenést své pocity na sololitovou desku, papír, plátno, do dřeva nebo jiného materiálu. Kdysi sice začal s láskou k impresionistům (a ta mu zůstala), ale pouští se stále na nové a nové objevné cesty. Je mu líto nevyužít alespoň části toho, co výtvarná kultura minulých let dosáhla, a nepřidat k tomu alespoň maličké zrnko nové krásy. Divák cítí, jak mu předává to poselství krásy. Vyvaruje se tragického tónu, zažil jich v životě dost, věří, že právě na pozadí krásy i smutek a tíže dostanou svou naléhavější polohu a budou výmluvnější. Je v tom i kus umělcova života. Je člověk pokorný, spíše naslouchá a přemýšlí. Ví léta, že chór umění je mnohohlasý, a on k němu může přispět jen omezeně. Nedělá z toho tragédii, ani přednost, kterou by se snažil zdůraznit osobitostí svého hlasu. Je ještě stále zaujat, i po mnoha desetiletích práce v umění, tou fantastickou možností, že je součástí tvůrčího kolektivu, který vytváří pro člověka paralelní výtvarný svět.

                                                                                              PhDr. Karel Bogar

                                                                                              výňatek z katalogu